Je to tu. Výzva i šance. Jen tak být.
Situace ohledně coronaviru může být na první pohled šílená, plná strachů, paniky, omezení.
Co se mi však honí hlavou je, že tento
světový "restart" nám může přinést i spoustu darů.
Jsou to mé pohledy na věc. Každý to může vidět jinak. Vše je v pořádku. Někdo cítí strach. Někdo má potřebu si situaci malinko zlehčit a uchránit se tím od negativních pocitů. Někdo má potřebu si dělat zásoby jídla. Někdo má zase potřebu se zamýšlet nad tím, co se může tímto neštěstím změnit k lepšímu. Znovu oživit. Znovu nastartovat. Nad tím mám chuť se zamýšlet já a tak jsem se rozhodla si to zvědomit a sepsat do tohoto článku.
Tím vůbec nechci říct, že necítím lítost nad všemi životy, které coronavirus vzal s sebou do onoho světa. Ano, je to smutné. Ale vše se tu na planetě děje z nějakého důvodu. Možná to jako lidstvo potřebujeme. Zpomalení. Zastavení. Restart.
Pro mě toto zastavení přišlo v pravou chvíli. Snažím se ho do svého života průběžně zvát. Někdy ale není lehké nenechat se strhnout rychlým tempem, ve kterém celá společnost jede. Teď je tu šance. Zpomalit. Všichni společně. Není to úleva? Moci si to dovolit, protože je nám to vlastně nařízené! Můžeme jen tak být. Můžeme si dovolit vnímat zdraví a vztahy jako to nejdůležitější a vše ostatní jako malicherné.
Jak říká Tomáš Sedláček ve své úvaze "čeká nás zážitek života" (odkaz níže).
Pro každého mohou být dary tohoto světového "neštěstí" (nebo štěstí, kdo ví) v něčem jiném. Mně se zatím ukazují tyto:
- nic není samozřejmé. Život i všechny ty "jistoty" jsou sakra křehké,
- jsme více doma, spolu, s rodinou, v kontaktu s přáteli (jak paradoxní je, že až z donucení),
- intenzivněji hledám cesty k vlastním dětem. Nechci to s nimi doma jen přežít, ale i smysluplně a v lásce si užít. A to je někdy výzva:),
- zapojuji kreativitu (děti už mi nezabaví ve školce, škole, či na kroužcích). Teď je to na mně. Na nich. Možná v sobě objevím nové talenty a koníčky. Nebo také ne, ale aspoň si to vyzkouším:),
- konečně dělám věci, na které jsem "neměla čas". Třídím. Tvořím s dětmi. Po roce jsme vybalili zakoupenou keramickou hlínu. Hrajeme na hudební násroje. Vytahujeme hračky, se kterými jsme si od Vánoc nestihli pohrát. Už nemáme možnost unikat za zábavou do dětských koutků, divadel, výstav, za vedenými programy pro děti. Hledáme tak zdroje zábavy více v sobě, uvnitř našeho domova. Těším se na všechno, co ještě objevíme,
- někomu z nás se naplnily touhy, např. v podobě domácího vzdělávání nebo práce z domova. Věřím, že to konečně rozhýbe firmy k novým modelům řízení lidí, s větší svobodou, zodpovědností a důvěrou. Bez potřeby kontroly mít je na jednom místě v kancelářích,
- otevírání nových možností - ve vzdělávání, ve službách, v online světě. Uzavření společenských akcí přináší nový rozměr. Už jste např. shlédli koncert houslisty Šporcla z obýváku?
Nebo talkshow Moniky Absolonové a Boba Klepla? Také to možná oživí i naše zkostnatělé školství a vzniknou nové online modely vzdělávání.
- příležitost odpoutávat se od vnějších závislostí, např. od telefonu. Dnes jsem to vzala za pačesy a celý den ho nechala vypnutý. Ušetřilo mi to tolik mentální energie!
- začít cvičit doma. Už delší dobu vnímám, jak může být fajn zacvičit si doma podle videí a neplýtvat čas na dojíždějí na vedenou hodinu. Tak konečně na to došlo. Díky přenosu služeb do online podoby máme z čeho vybírat,
- uvědomění si důležitosti soběstačnosti. Stojím si tak před pračkou. Koukám, jak automaticky pere a říkám si, co kdyby všechny tyhle vymoženosti zmizely? Přestaly se vyrábět? Nebo co kdyby už jsme něměli všechny potraviny tak lehce dostupné? Možná si pořídím i slepice:).
Vše jakoby se vyplo a my si mohli dovolit zastavit se v čase. V tom je ten nejobyčejněší dar. Moci JEN TAK BÝT. Ten pocit resetu je až příjemný. Do hry vstupují jiné hodnoty než jen výkon, peníze, a růst.
Jak to vnímáte vy?
Něco málo ke sdílení:
Úvaha Tomáše Sedláčka o tom, jak si nenechat karanténu protéct mezi prsty.