Rituále, jak mi můžeš pomoci? 

Co je to Rituál? Co nám dává? Proč ho potřebujeme?

Rituál je pro mě něco jako ukotvení, uzemnění, spojení se s životem. Jako když si s ním řeknu "Ahoj, já jsem tady a cítím tě". Víc cítím, míň myslím.

Kdy jsem si vlastně udělala naposledy nějaký rituál? Hlava si nemůže vzpomenout. To možná proto, že jsem momentálně zavalená myšlenkami typu co vše mám udělat, na co se mám připravit, co vyřídit. Jednoduše více povinností než radostí. Ale vlastně ne, vždyť oni jsou ty povinnosti také radosti. Jen moje prožívání kolem nich je hektické. Tento stav prožívání však může být i pomocník. Takový indikátor, který říká "zastav se, spočiň, prožij, přišel čas".

Čas na rituál?

Ano, je to tak... Co to může  být? Co to může být už dnes? První co mi přichází na mysl je slovo

Svíčka

Něco se svíčkou... Ano... Mám jí doma, prostá věc. Nevyžaduje nic míň a nic víc než vytáhnout ze skříňky a zažehnout plamínek. Pro co ji chci zapálit? Co má podpořit její světlo? Co potřebuji slyšet? Nad čím potřebuji zacítit vděčnost? V čase psaní tohoto článku jedu autobusem. Jsem moc v hlavě, která mi nedává odpovědi na tyto otázky. ALE, udělám to hned jak dorazím domů. Zapálim jí a počkám, co mi přinese... Bude to to první co udělám, opravdu, říkám si. Místo čtení na telefonu, místo uklízení nádobí. Místo běhání po bytě jak splašená zvěř, která se snaží během jedné minuty vrátit všechny věci a hračky po dětech na svá místa. Nebo místo kontroly kalendáře, zda jsem udělala vše co jsem si na dnešek naplánovala.

Dovolit si...

Už si to mířím se svíčkou do ložnice. Ve dveřích mě zastavuje manžel s prosbou o vyprání košile. Vyhovuji mu. Co se ale stalo po chvíli? Stojím u pračky a cítím, jak se mi začíná motat hlava, jak mě polívá horko. Sedám si na zem a říkám si "ano, tělo je moudré". Nastavilo se, že dnes už nic (přecejen už je dost hodin), že už si jde udělat něco pro sebe a já ho od toho oddálila. Dává mi jasný signál. A tak jdu s respektem následovat jeho symbolickou řeč. Odhazuji povinnosti,

dovoluji si.

Sedím na koberci, zabalená do peřiny a hurá, zapaluji svíčku. . Nelpím, nechci odpověď za každou cenu. Jen si všímám... Jaký tvar má plamínek, jak se pohybuje, jak září červené světýlko spalující knot... Najednou se zvedla má ruka a začíná si hrát s plamínkem, brnká do něj prsty. Rozpohybovává ho. 

Ano, hravost! Vždyť to je to, co potřebuji. Více hravosti do svých všedních dní.

Následovat impulsy těla

Zde se ukázalo, co malý impuls, pohyb těla může přinést. Novou odpověď. AHA moment. Nové řešení. Když ho necháme dělat co potřebuje, neřídíme ho hlavou, ukáže nám. Nejdřív pohyb, poté odpověď.  Právě této moudrosti těla využívám v koučování.

Další odpověď která mi skrz tělo přichází je odpočinek. Tak a mám to, hravost a odpočinek, to je to, co momentálně nejvíce potřebuji. Svaluji se do postele se záměrem na zítřejší den. Prožít ho s hravostí i odpočinkem. A pokud bych chtěla pokračoat, mohu si položit užitečou otázku. Co pro mě znamená zapojit hravost do zítřejšího dne? Co pro mě znamená zapojit odpočinek do zítřejšího dne? A už mám dost konkrétních představ. Návod na to, co můžu hned zítra udělat, aby mi bylo lépe. To se to usíná...

Tak tedy.

Proč potřebujeme rituály? Například abychom vystoupili z kruhu, vrátili se k sobě, uslyšeli svůj vnitřní hlas.

Můžete to udělat samy či můžete využít setkání se mnou. Naučíte se číst signály svého těla a využít je k hledání odpovědí uvnitř vás samých. Ráda Vám budu prostředníkem k cestě z kruhu. A mnohém dalším.